Hovory 21.4.2015 – Eva Hůlková – Český Rozhlas Plus
Hosté pořadu: Igor Šebo a Jana Lapčáková
Igor Šebo, Foto: Archiv ČRo
Eva:
Dnes Vás milý přátelé zdraví Eva Hůlková. Hosty dnešních hovorů jsou Igor Šebo – šansoniér a Jana Lapčáková která pracuje v domově důchodců v Německu. Tak a teď pozor, teď mám pro Vás to pravé překvapení. Jana Lapčáková je neslyšící i když nevím, Igor mne teď opraví jestli je to úplně přesný termín, protože Jana trošku slyší. Má implantát a může komunikovat.
Igor:
Janka není neslyšící, ona slyší, ale má sluchátko. Slyší a rozumí nám.
Eva:
Jinak aby jste věděli jak probíhá ta komunikace mezi námi, tak já vždycky když Janu oslovím, tak musím se tady trošku povytáhnout za tim mikrofonem, aby mi viděla na ústa. Tak teď poprosím Janu aby nám řekla kde pracuje. Jani kde pracujete?
Jana:
V Německu, v domě pro neslyšící. Pečuju tam o neslyšící seniory .
Eva:
A jak s nimi mluvíte?
Jana:
Znakovým jazykem.
Igor:
Ale znakový jazyk český je jiný než znakový jazyk německý.
Jana:
Znakový jazyk český a znakový jazyk německý je rozdílný ,ale každý se musí přizpůsobit.
Existuje mezinárodní znakový jazyk který je uměle vytvořen a tímpádem se domluvíme. Ale ten druhý člověk se musí přizpůsobit. Když se nepřizpůsobí a bude na mne ukazovat němčinou přímo, tak já mu nebudu rozumět. A naopak, když já mu budu ukazovat česky, tak mi taky nebude rozumět. Já se musím přizpůsobit a oni taky.
Eva:
Oni se umějí přizpůsobit?
Jana:
Jak kdo. Ze začátku jsem měla problémy se dorozumět, ale časem si na mne zvykli a prostě ta znakovka je podobná. Není to stejný ale člověk se domluví. Protsě neslyšící se domluví všude na světě. Když jedeme třeba někam na dovolenou ,v Evropě a vidíme neslyšící, tak je normálně oslovíme a řekneme „Já jsem neslyšící taky“ a začneme se bavit. Ale v Americe ne. V Americe jsou dál …
Eva:
A co přesně děláte v domově?
Jana:
Pečuju o ně. Připravuji jim snídani, oblékám je. Chodím s nima na procházky.
Eva:
A teď Igore bych měla vysvětlit jak vy dva jste se dali dohromady a nejlépe to bude když si to vysvětlíme po písničce kterou za chvíly pustíme, protože je potřebe říci, že Vy děláte takovou nádhernou činnost pro neslyšící, totiž jak bychom to mohli nazvat, videoklipy se znakováním?
Igor:
Jedna známá mne oslovila, jestli bych udělal klip se znakovým jazykem. Tak nejdřív jsem dostal šok – proboha proč. A potom mne seznámila s Janou. A hodně jsme o tom mluvili a vznikl první klip, druhý klip, třetí klip který, kdyby někdo chtěl ,tak by si ho mohl najít na YOU TUBE ale pro mne to bylo vlastně takové proniknutí do jiného světa, neuvěřitelně zajímavého.
Eva:
Já musím tedy říci, že kdo to uvidí, tak bude okouzlen.
Igor:
Pro mne je na tom nejzajímavější to, že přes ty klipy vznikl nějaký prostor kde se můžou slyšící s neslyšícími potkat. Aby ty světy nebyli tak strašně daleko od sebe.
Eva:
Ano.
Igor:
Proto to já dělám. Dokonce jsem strašně pyšný na to, že už na první – druhý klip jsem měl takové ohlasy od slyšících, že se učí znakovat. To je jako když se někdo učí cizý jazyk.
Eva:
Vlastně jste to znakování učinil atraktivním pro lidi kteří by se k tomu vůbec nedostali. Čistá náhoda a ono je to úžasné. No teď každopádně si jeden z těch songů pustíme.
Hraje hudba……. „Samotinká lásko, proč tak sama chodíš,
rád bych si tě převed přes dvě kalné vody.
rád bych si tě přenes přes pět pohoří, musíš ale
ke mně přijít, než ti dohoří.
Samotinká lásko, proč se zimou chvěješ,
rád bych si tě zahřál v čase beznaděje,
rád bych si tě objal pevným sevřením,
musíš ale ke mně přijít než ti zkamením.
Samotinká lásko čeho se tak bojíš,
rád bych si tě chránil, byli bychom svoji,
rád bych si tě svatou vsadil do srdce,
musíš ale rychle přijít, okorat mi chce.
Konec hudby…..
Eva:
Tak to byl song jak on se jmenuje Igore?
Igor:
Samotinká láska.
Eva:
Musím říci, že zatím co zněla písnička,tak Igor s Janou si tady znakovali ta slova. Jani proč Vy pomáháte Igorovi?
Jana:
Proč pomáhám Igorovi natáčet ty klipy? Protože neslyšící nemůžou poslouchat hudbu normálně ale když on to naznakuje, tak ta jeho mimika a emoce z toho klipu jako vyjdou ven. A tím ten neslyšící tu hudbu k sobě dostane. Když ne uchem tak očima.
Eva:
To je fantastické. A to teda Vám řeknu Igore, že to musíte mít pocit úplně stvořitelský.
Igor:
Já si pamatuju takový úplně první pocit, když jsem se učil první písničku když jsem si myslel, že to nemůže fungovat.
Eva:
Funguje.Co Vás Jana přesně učí při výrobě těchto klipů?
Igor:
Neznám ještě znakový jazyk. Nejdříve se musíme s Janou domluvit, která písnička to bude. Která se dá přeložit.
Eva:
To znamená, že Jana si přečte ten text.
Jana:
My ten text přečteme, zkonzultujeme ho a zkusíme.
Igor:
To znamená nejen slovíčka ale i smysl.
Eva:
Emoce a tak.
Jana:
Ale používáme něco mezi znakovým jazykem a znakovou češtinou. To není čisté znakování a znaková čeština, něco mezi tím. Protože je to umělecký znakový jazyk.
Eva:
Dokonce umělecký znakový jazyk.
Igor:
A potom přijde ta nejtěžší část pro mne, že se musím ty znaky učit dělat tak aby to vypadalo, že tomu rozumím.
Eva:
Vypadá to úžasně profesionálně.
Igor:
Všiml jsem si, že neslyšící se nedívají tak jako my jsme zvyklí jeden druhému do očí ,oni si víc všímají ústa a samozřejmě gesta a tělo co vypovídá. Celý člověk. Upozorňovali mě na to, že moje znakování má být ještě volnější, samozřejmější. A to je pro mne problém.
Eva:
A řekněte jak se to učíte? To jako doma před zrcadlem?
Igor:
Oni mi všichni říkají že před zrcadlem, ale já se nemůžu vidět. Takže před zrcadlem ne, ale Jana je tím zrcadlem. Každý prst, dlaň, pohyb, všechno má samozřejmě svůj význam. Janka to hlídá, abych neříkal něco jiného než mám.
Eva:
To je fascinující. Jak dlouho to trvá?
Jana:
Tak dva měsíce.
Igor:
Těžká práce.
Eva:
To ano a dodejme že to teda naprosto nonprofitní pro Vás, že?
Igor:
Možná půjdeme do nebe.
Eva:
Na jaké platformě můžeme dohledat tyto songy? Třeba přes nějakou neziskovku to neděláte?
Igor:
Rádi by jsme udělali takové DVD, kde by bylo těch písniček víc. No ale na to jsou potřeba peníze, které zatím nikdo nemá. Zatím máme tři klipy, které se dají najít na YOU TUBE.
Eva:
Jani, kolik znakových jazyků existuje?
Jana:
Každý stát má svůj znakový jazyk. Němci, Italové. Prostě je to úplně stejné jako s normálníma jazykama. Všichni mají svůj jazyk.
Eva:
A ten mezinárodní?
Jana:
Mezinárodní je uměle vytvořen, aby jsme se domluvily všichni naráz.
Eva:
To je jako esperanto pro neslyšící.
Igor:
A funguje to?
Jana:
Na konferenci třeba, anebo když je soutěž Miss, světová, tak tam se překládá do toho mezinárodního jazyka.
Eva:
Světová Miss?
Jana:
Miss neslyšících.
Eva:
Tam by jste mohla jít. Jana je moc hezká žena, musím říci.
Igor:
( hovoří na Janu )
Můžeš tam jít.
Eva:
Nejen že je Jana hezká žena, ale také dokázala vystudovat Vysokou školu. Řekněte nám kde jste studovala.
Jana:
Já mám vystudovanou Teologickou fakultu obor sociální práce bakaláře.
Eva:
Někdo vám pomáhal?
Jana:
Neměla jsem žádnou tlumočnici. Já jsem díky spolužákům dostávala materiály a vždycky jsem se domlouvala s učiteli co a jak, abych pak udělala ty zkoušky.
Eva:
A člověk potřebuje asistenci ?
Jana:
Je to lepší. Ve škole pro slyšící ten asistent hodně pomáhá. Ale jak kdo. To se nedá říct všeobecně.
Igor:
Myslím si, že nejdůležitější je, aby se ty světy slyšících a neslyšících sbližovali, aby se spájeli. Aby byli co nejblíže k sobě, abychom nežili jako na jiných planetách . Jani co myslíš?
Jana:
Já si myslím, že neslyšící mají svoji kulturu a svůj jazyk a nedovolí slyšícímu aby do toho vniknul.
Igor:
A proč to tak je? Vy nás nechcete?
Jana:
Protože je to jiný svět a ty slyšící prostě nás berou jinak.
Eva:
Mají málo informací?
Jana:
Pro mě je těžký vysvětlovat každýmu člověku jak to funguje. A když někam přijdu a začnu mluvit, tak jsou z toho všichni paf. A když přijde někam taťka, protože taky neslyší a začne mluvit, tak prostě komunikovat nebudeme.
Eva:
Takže vidíme, že mezi světem slyšících a neslyšících je ještě hodně bariér. Asi potrvá dlouho než se odbourají.
Hovoří k posluchačům….. Připomínám, že jste na vlnách Českého rozhlasu plus a posloucháte hovory. Dnešními hosty jsou šansoniér Igor Šebo a Jana Lapčáková, která pracuje v Německu v domově důchodců, kde pečuje o tamní seniory.
Rozvířila se tady diskuse o bariérách. Jestli o tom někdo dobře ví tak jste to Vy Igore. I když Vy jste zrovna ten, kdo do komunity neslyšících lidí nebo lidí se zbytkem sluchu pronikl dobře. Ale co tady Jana naznačila, jak Vy by jste to rozvinul?
Igor:
Pro mne je nejdůležitější to setkávání. Já jsem jenom tak nakročil malinko do světa mezi neslyšící a já rozdál nevnímám, necítím rozdíl. Pro mne jsou stejně sympatický a nesympatický lidé mezi slyšícími , jako mezi neslyšícími. Mě je strašně líto, že nemůžeme víc komunikovat. To je mi líto. A možná, že je trošičku problém, já si myslím i když jsem laik v tom, že neslyšící mají svůj jazyk, kterým není čeština. To je znakový jazyk. Který se nerovná češtině. To je cizý jazyk.
Eva:
Dejte příklad se švadlenou.
Igor:
Ano, konkrétní příklad je vždy nejlepší. Moje kamaradka potřebovala švadlenu a já jsem jí říkal, že znám. Tak omdlela samozřejmě (smích). Mezi neslyšícími znám úžasnou paní, o které vím, že šije u paní Fejkové a Jany jsem se zeptal „můžeš jí napsat SMSku jestli ušije šaty pro tu mojí kamarádku?“. To byla holá informace. Jana tu SMS napsala, a potom jí něco napadlo a dala mi tu SMS přečíst. A já kdybych nevěděl o co jde i když používala česká slova, tak bych nerozuměl. A Jana mi povídá, víš já jí to musím psát tak, jak se znakuje.
Eva:
To je strašně složité z našeho pohledu.
Jana:
Ta SMSka byla tak jako bych znakovala.
Eva:
No tak dobře, dejme tomu komunikační bariéra.
Eva:
Ale jaké jsou ty psychologické? Hledisko ve vztazích mezi slyšícími a neslyšícími. Je tam nervozita? Strach komunikovat, ostych, předsudky?
Jana:
Prostě bariéra.
Igor:
Když se na to Evo ptáte, tak pro mne je zajímavé to, co Janka dělá v tom svém spolku Jablíčko dětem. To je určené pro neslyšící rodiče, kteří mají buď slyšící nebo neslyšící děti. Právě to je o té komunikaci když si uvědomíte, že ta otázka může fungovat i v jedné rodině. I tam může docházet k nedorozuměním. K tomu všemu o čem hovoříme.
Eva:
Jani, proč Jablíčko?
Jana:
Proč jsem založila Jablíčko? Protože když jsem byla malá, tak mne rodiče vždy brávali do klubu, kde jsme se scházeli mezi sebou. Teď jsem dospělá a moje kamarádky mají a nic takovýho nebylo. Proto jsme se domluvili, že Jablíčko založíme a funguje to. Ale pouze pro neslyšící rodiče s neslyšícími nebo slyšícími dětmi.
Eva:
A co tam děláte?
Jana:
My děláme každý měsíc akce pro ně. Karneval, Mikulášskou besídku, výlety, pobytovky, zájezdy k moři. Velikonoční dílničky. Prostě různé věci aby byli dohromady ,aby ty děti komunikovali mezi sebou, aby se scházeli. Nejenom ty děti ale i ty rodiče.
Eva:
A neslyšící rodič a slyšící dítě. V čem je problém?
Jana:
Komunikační bariéra. Jiný svět. Oni chodí do školy pro slyšící a tam jsou v kontaktu se slyšícíma dětma a rodiče jsou neslyšící. Tak se za ně začnou stydět když jsou malý, že musejí znakovat. Je to prostě jiný svět.
Eva:
Kolik lidí tady v republice je?
Jana:
Většina rodičů neslyšících mají slyšící děti. Hodně.
Eva:
To jablíčko, jak dlouho ho máte?
Jana:
Jablíčko funguje 5 let.
Eva:
Slušná tradice.
Igor:
Na tom je úžasné, že všecho v Jablíčku dělají neslyšící. Oni si všechno dělají sami.
Eva:
No když vidím Janu tak se nedivím. To je energická dáma.
Jana:
My tam pouštíme pouze Igora protože je patronem Jablíčka a pomáhá nám při akcích a neslyšící ho berou, což je zázrak.
Eva:
Já se nedivím. Igore, Vy když děláte ty klipy tak tam nefiguruje u toho jen Jana ale Vy zpíváte, znakujete u toho a máte kolem sebe pět, šest lidí.
Igor:
Ten první klip dělali se mnou sami neslyšící. Už v tom dalším nám pomohl Honza Brychcín, což je televizní profesionál . Pomáhal s kamerou a se střihem. V jednom z těch klipů jsem si vymyslel, že tam budou i ti všichni moji a Jany známí neslyšící, takže tam účinkují a znakují. Je to taková písnička, kde se to dá udělat a já si myslím, že je to zatím to nejlepší co jsme udělali.
Eva:
Jak se jmenuje?
Igor:
Láska je v tahu.
Eva:
A potom dál, povídejte….
Igor:
Byla to úžasná spolupráce. Říkal jsem všem, že finále toho klipu bude takové, že všichni přijdete, otočíte se do kamery a budeme všichni mávat a nebo i tleskat…. Normálně by se to určitě zkoušelo , ale , bylo tam moc lidí, ale my jsme to udělali na jeden záběr. Na první pokus. To bylo úžasné a je to z toho klipu cítit, tu radost, všechny ty emoce.
Eva:
Jak si tovysvětlujete?
Igor:
Nevím. Možná my, slyšící, upřednostňujeme hodně hlas, zvuk a u nich je to víc v očích. Radost, smutek… V mimice prostě.
Eva:
Měli by jsme asi Janě, ona myslím teď nestačí. Já to zkusím přetlumočit. Igor říkal, neslyšící hodně citu.
Jana:
Hodně emocí. Mimika je důležitá. Protože když nebudeme používat mimiku a budem znakovat, tak ty neslyšící z toho nic mít nebudou.
Eva:
A ruce? Co znamenají ruce?
Jana:
Ruce jsou všechno. Jako ústa pro komunikaci.
Eva:
Vraťme se ještě jednou k výrobě těch klipů. Tak to jsme říkali, Láska je v tahu a potom ten druhý…..
Igor:
Samotinká láska.
Eva:
To je ten ,co jsme tady slyšeli a ten třetí?
Igor:
Třetí byl takový nejtěžší pro mne, 14.11. Ještě byl takový malinký problém při těch klipech, že všichni po mě chtěli abych víc otevíral ústa. A já mám stále pocit, že ty klipy dělám pro slyšící i pro neslyšící. Pro všechny a Jance jsem říkal, že nemůžu víc otevírat ústa, protože to zpívám potichu.
Eva:
Říká Igor. Teď udělám takovou vsuvku a otevírám u toho hodně ústa aby mi Janka rozuměla.
Povídejte dál…
Igor:
Takže jsme hledali takovou střední cestu a vlastně jsem si uvědomoval že finále bylo takové jako bych to dělal pro slyšící jenom možná v hlavě jsem se víc soustřeďoval na emoci, která tam má být. Jinak to neumím říct.
Eva:
Jak jste daleko se znakováním Igore?
Igor:
Daleko? Já jsem zatím blízko. Naučil jsem se několik slov, ale pro mne je problém zařadit ty slova, které jsem se naučil, do věty a nebo do toho co chci říct tak, aby mi to bylo rozumět.
Eva:
Pohybujete se po divadelních prknech, to znamená že bych řekla že máte k tomu větší dispozice než kdokoli jiný.
Igor:
Janka mi stále říká, že ty znaky, ten pohyb rukou, musí být samozřejmý, ne tvrdý. To byl vlastně pro mne další problém, protože když mám text že nadávám, nebo jsem naštvaný, no tak samozřejmě to gesto je tvrdé.
Eva:
No tak když je láska v tahu, že?
Igor:
Tvrdost znakování je jiná než tvrdost toho co chci říct. A tam může být problém.
Eva:
Jani, jak se Vám líbí Igorovi klipy?
Jana:
Igorovi klipy se mi líbí, protože díky němu můžu poslouchat muziku.
Eva:
A ohlasy jinde, třeba u kamarádů?
Jana:
Většina nedoslýchvých říká, že se jim to líbí ,protože vlastně můžou poslouchat tu muziku a tím jak on znakuje si to dát dohromady a mají z toho zážitek. Neslyšící neuslyší tu hudbu, ale zase mají to znakování.
Eva:
Kdyžbychom to chtěli shrnout a uzavřít Igore. Otázka jednoduchá. Proč to děláte?
Igor:
Mě se na světě nejvíc líbí, když se světy spojují. Nemám rád když něco odsoudíme na základě jedné informace. Zapoměli jsme, že pravdu je potřeba hledat. Pravda není to, co si někde přečteme, nebo uslyšíme. Je to práce, je to hledání. To dnes nikoho nezajímá a to je mi strašně líto. To platí u všeho. Když potkáme neslyšícího a něco nám napíše, kprotože mu možná nebudeme rozumět, tak si nesmíme myslet, že neumí psát. Píše jinak, píše tak, jak znakuje.Musíme myslet, neodsuzovat hned a všechno.
Eva:
Vy když jste mohl blíže proniknout mezi tyto lidi co si myslíte, že je pro ně v životě nejtěžší?
Igor:
Já vlastně nevím. Kdo má lehký život? Přes to všechno špatné anebo těžké čím si Jana prošla, tak si myslím, že to její život obohatilo. O to je cenějším člověkem. A tak to máme asi všichni. Jak by jsme věděli, že jsme šťastní, kdybychom někdy nebyli nešťastní?
Eva:
Jano. Je Vám 30, jste krásná žena, vystudovaná, máte dobrou práci, jste šťastná?
Jana:
Těžko říct.
Eva:
Mohlo by to být lepší?
Igor:
To může být vždycky.
Eva:
( hovoří k posluchačům )
Milý přátelé, hosty dnešních hovorů byli, šansoniér Igor Šebo a Jana Lapčáková která pracuje jako pečovatelka v Německém domově pro neslyšící.
Moc děkuji, že jste tady byli a nashledanou.
KONEC VYSÍLÁNÍ POŘADU
Závěr
Přepsal: Roman D. Řehořka – za přepis velmi DĚKUJEME 🙂
Obsahuje celkem 3.548 slov
Jde o přepis rozhlasového pořadu – ČRO Plus.
Zdroj: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3434792/embedded